V Holandsku nebo Anglii je v posledních letech Persicaria oblíbenou trvalkou, a to díky novým atraktivně kvetoucím odrůdám. V našich zahradách je však tato nenáročná rostlina se svým neobvyklým květenstvím podstatně méně známá.

Rod Persicaria avšak můžeme v našich trvalkových kompozicích vidět v poslední době častěji něž v letech předchozích. Oblíbeným se stal zejména pro dlouhou dobu kvetení, bujný růst, bezproblémové pěstování (obvykle netrpí žádnými chorobami ani škůdci) a přizpůsobivost. Pomalu se mění pohled na rdesno jako neúmorný plevel, ačkoli obezřetnost je na místě. Několik druhů rodu Persicaria opravdu může být na obtíž až lehce invazní – například Persicaria polystachya (syn. Persicaria wallichii), ale většina zahradních kultivarů je šlechtěna s ohledem na neinvaznost.

Dříve byl rod Persicaria řazen pod rod Polygonum, což v překladu znamená „mnoho kolen“ a celkem vystihuje zduřelé nody na stoncích většiny zástupců. Avšak botanici stále debatují o příslušnosti jednotlivých druhů, a tak můžeme rdesna najít i pod latinskými jmény Aconogonon, Bistorta, Fallopia nebo Tovara. I počet druhů v rodu se proto značně liší, některá literatura uvádí 100 jiná až 150 druhů. Nicméně v zahradní kultuře je používáno pouze zhruba 17 druhů.

Původ a stanoviště 

Velká většina druhů rodu Persicaria pochází z oblasti Himalájí a dále na východ (zejména severozápadní Čína a Japonsko). Rostou zde na vlhkých travnatých nebo zalesněných stanovištích. I proto jim nejlépe vyhovuje vlhčí živná půda, optimálně nevysychající v létě a plné slunce či polostín. Některé druhy jsou velmi adaptabilní, zejména Persicaria amplexicaulis, která snese občasné přísušky, i krátkodobé zabahnění. To z ní dělá dobrého adepta do dešťových záhonů nebo lokalit s těžkou jílovitou půdou. Také Persicaria × fennica (syn. Persicaria polymorpha) toleruje sušší půdy než většina rdesen.

Obecně jsou rdesna středně velké trvalky s poměrně hrubou texturou, takže se hodí spíše do větších a divočejších kompozic, a i díky svému bujnému růstu výborně tvoří plošné výsadby. Zejména větší druhy se dobře kombinují s okrasnými trávami.

Různé druhy

Mezi nejčastěji pěstované a nabízené druhy určitě patří Persicaria amplexicaulis s mnoha různými kultivary: elegantní a vzdušný – ‚Alba‘; jeden z nejlepších, hustý, kompaktní a bohatě kvetoucí – ‚JS Caliente‘; nejlépe hodnocený v německých záhonových testech se zvláštní růžovooranžovou barvou květů – ‚Orangofield‘; nejkompaktnější, jen 50 cm vysoký – ‚Inverleith‘; zářivě červený – ‚Firetail‘; kultivar s výraznými, tlustými a sytě červenými květenstvími – ‚Taurus‘ (syn. ‚Blotau‘) nebo sterilní starší kultivar ‚Rosea‘.

Rdesno živorodé s klíčivými pupeny

K půdopokryvným rdesnům se řadí také bíle kvetoucí rdesno živorodé (P. vivipara), které je zvláštní svým způsobem množení. Na květenstvích nevytváří totiž semena, ale rozmnožovací pupeny, které po dopadu na půdu začnou klíčit.

Rostlina je otužilá a nenáročná, ale uvítá vlhčí půdu na slunci nebo v polostínu. Dorůstá do 15 až 20 cm a kvete od července do srpna.

Méně pěstované druhy rdesna

• Listem jsou okrasná rdesna P. microcephala a P. filiformis. První dorůstá do 60–80 cm, vytváří fialové listy se stříbrnou kresbou a během léta kvete bílým květy. Uplatní se hlavně pod vyššími dřevinami ve vlhké a na humus bohaté půdě. Na zimu potřebuje ochrannou nastýlku.
• Druhý listem okrasný druh – P. filiformis – je až metr vysoké rdesno se zelenými listy, na nichž jsou červené až hnědé skvrny. Rostlina je nenáročná (s podobnými nároky jako předchozí druh) a během letních prázdnin rozkvétá červenými květy.
• Velký trs, resp. bylinný keř vysoký a široký 1,5–2 metry, vytváří rdesno P. polymorphum. Od června do září kvete bílými květy a nejčastěji se pěstuje jako solitera nebo součást trvalkových záhonů. Potřebuje však dostatek místa.
• Málo pěstovaný je rovněž druh P. campanulata, který během léta kvete bílými až světle růžovými zvonkovitými kvítky. Má rád světlý stín, vlhko, šíří se podzemními výběžky a dorůstá až do 120 cm.

Zdroj: https://trvalkasezony.cz/

Petra K.